Zahleďme se krátce ještě několik let zpátky před otevřením nemocnice. Již v roce 1883 se v místním časopise "Naše hlasy" ozývá první zmínka o potřebě nemocnice – byla impulsem jen pro Občanskou záložnu, která potichu zakládá fond pro budoucí špitál. Již po třech letech, v roce 1886, navrhuje starosta okresu pan Pokorný, aby se zahájila příprava pro výstavbu veřejné nemocnice. Po období zdánlivého klidu a ticha v roce 1897 místodržitelství potvrzuje vhodnost Českého Brodu pro zřízení veřejné nemocnice. Dva roky poté obec nabídla zdarma budovu bývalých kasáren i s pozemky, akci podporuje i kníže Jan z Liechtensteina, přispívá i finančně. V letech 1902 až 1903 se provádějí rozsáhlé adaptační práce dle plánů, na nichž se podíleli lékařští i kliničtí odborníci. A tak vznikl nový moderní ústav dle představ tehdejší doby.

V poslední chvíli přišla také poslední rána – Český sněm nepřiznal nemocnici právo veřejnosti. Ale místní patrioti se nevzdali, okresní zastupitelstvo vzalo novou nemocnici pod svá křídla s tím, že ponese veškeré náklady s vydržováním ústavu i léčením nemocných.

A tak 1. května 1905 se nemocnice přece jen slavnostně otevřela. Samozřejmě zástupci nadřízených úřadů a ústavů se demonstrativně nedostavili, ale stačil starosta okresu, světící kněz a prý tisíce lidí z města a okolí, kteří doslova zaplavili všechny prostory nemocnice a přilehlého parku.

Je třeba dodat, že snaha o nemocnici zapadala do obrozeneckého procesu 19. století, do úsilí pozdvihnout národ duchovně i zlepšit životní podmínky, zaostalé zdravotnictví a především obrovské úsilí, nezištná obětavost, vytrvalost a spousta času odhodlaných jednotlivců, kteří se nedali odradit ani přechodnými neúspěchy – to je odkaz našich předků i poselství pro dnešní dny.

Dodnes je v nemocnici pamětní mramorová deska se zlatými jmény nejzasloužilejších, nejen broďáků, také zástupců ze Štolmíře, Rostoklat, Kounic, Chrášťan i Mochova – z celého širokého okolí, kteří se snažili zajistit pro své spoluobčany co nejlepší a dostupnou zdravotní péči. Denně chodíme kolem, zdá se, že deska již mnoho neříká, ale přece – trvalá výzva pro horší časy: Vydržte jako my ať se děje cokoliv!

A teď k osobnosti primáře MUDr. Poláka. Narodil se v Kamýku u Litoměřic, promoval v roce 1895. A zase nutno předeslat. Již v roce 1871 se prosadila první česká interní klinika s českými přednáškami spojená se jménem prof. Dr. Bohumila Eiselta, největšího internisty 19. století. V roce 1891 vznikla i první česká chirurgická klika se zářivou postavou prof. Dr. Maydla v čele. Soustředil kolem sebe výkvět českých chirurgů a se strhujícím nadšením odborným a vlasteneckým vytvořil základ primářů pro venkovské nemocnice. Mezi ně patřil i primář Polák. I když srdcem chirurg, dobře si uvědomoval, že bude muset rozhodovat a zasahovat také v jiných oborech. Vzdělával se proto na různých klinikách, zejména interní. To vše mu nestačilo, musel poznat i zahraniční kliniky, aby viděl rozsah současné mediciny ve světě. Vyzbrojen jazykovými schopnostmi – kromě němčiny ovládal i francouzštinu a angličtinu – cestoval po evropských klinikách a nakonec se pustil i do Ameriky na slavnou kliniku bratří Mayů.

V roce 1905, takto vyzbrojen, přichází do Českého Brodu, také ovšem nabitý i tvůrčími představami a s touhou povznést nevalné zdravotnictví své doby. Jeho krédem, které dodnes vštěpujeme našim lékařům, byla zásada: Dobrý lékař musí být především i dobrým člověkem a hodinky slouží jen k počítání pulsu, ne k odkrajování pracovní doby, tu v medicině neuznával a sám byl toho příkladem. Nová nemocnice získala zanedlouho dobrý zvuk, nemocných, kteří se na ústav obraceli s důvěrou, přibývalo, běžným jevem byla lůžka na chodbách. Ale pro nemocné bylo prvořadé, že zde byli přijati a léčeni, nestěžovali si. Rozlet zabrzdila I. světová válka, primář je nasazen ve vojenských nemocnicích, v Pardubicích a Srbsku, provoz je omezen.

Ihned po válce se nemocnice začíná znovu rozvíjet, v roce 1921 sem nastupuje i můj otec MUDr. Josef Ledeč, který rychle podlehl dynamické a průbojné osobnosti primáře, o té doby mu zůstává věrně po boku jako spolupracovník a přítel. Pracuje zde i slavný rodák MUDr. Jan Bedrna – po učednických letech přechází do Brna k prof. Petřivaldskému, jako profesor končí na chirurgické klinice v Hradci Králové jako proslulý chirurg i odvážný zakladatel naší kardiochirurgie. Bylo dojemné, že ve své prosté pracovně měl dva obrázky – prof. Petřivaldského a primáře Poláka, své učitele.

I v této poválečné době trvá stav, že každý venkovský špitál má 1 primáře, operatéra, chirurga, který tím má výsadní postavení a neomezenou moc v medicínské sféře. Ale primáři Polákovi neujde, že v interně se ujímá vývoje prof. Pelnář a Syllaba, otcové moderní interny, jejichž základní koncepce vlastně trvají dodnes. Okamžitě si uvědomuje, že nastal čas, kdy interní obor vyžaduje svého člověka a oddělení, aby péče o nemocné nezaostávala.

Proto již v roce 1927 prosazuje interní primariát a "protlačí" svého žáka a spolupracovníka MUDr. Josefa Ledeče. Jde o příkladné i když nejednoduché rozhodnutí. Sám ustupuje dobrovolně z pozice monopolního primáře a vládce v zájmu nemocnice i zdravotnictví, tím i v zájmu nemocných. Důvěřuje v odborné a lidské kvality svého žáka a oddaného spolupracovníka a nebojí se, že nový primář má již své jméno, oblibu i důvěru a je také o 25 let mladší. Další historie je známá – pracovali v tandemu, v obdivuhodné bezprestižnosti a přátelství, ve vzájemné úctě a porozumění. Nakonec se stali oba legendou vývoje českobrodské nemocnice a zdravotnictví v celém regionu. Oba hojně přednášeli, publikovali, pečlivě sledovali všechny novinky a ihned je prakticky vyzkoušeli, aby nemocnice byla stále na výši vývoje, aby pracovala moderně, prestižně a přitom lidsky. To je také "genius loci", který (vždy) dodával českobrodským zdravotníkům sebevědomí a důvěru ve všech časech. Dovoluje se vracet k příkladným vzorům, které dosvědčují, jak mnoho záleží na těch, kteří předvídají budoucí vývoj, nebojí se rizika, cítí zodpovědnost ke svému ústavu, jsou mu věrní, nehledí na čas i tíhu práce.

Vzpomínka na primáře MUDr. Poláka není jen krátkým zastavením a tichým pohledem do minulosti. Naopak – právě dnes je aktuální jeho odkaz a hlasité poselství, měla by znamenat posílení a povzbuzení pro naše současníky. Jsou opět v nelehké situaci, jako mnohokráte předtím i jejich předchůdci. Právě totiž rozhodují o tom, jaká bude tvář českobrodského zdravotnictví v období, kdy se blíží 100 leté výročí založení nemocnice.

Psáno 28. srpna 1997. MUDr. Jiří Ledeč