Letos si připomínáme již 60. výročí ukončení této tragické dějinné události a jak to u kulatých výročí bývá, nelze ani v našem časopise nepřipomenout události těch let. Pro naše město je patrně nejvýznamnější ta část konce války, kterou naši občané znají jako podepsání "jakési" kapitulace německých vojsk v místním českobrodském gymnáziu. Jak to tehdy bylo, přibližují nám vzpomínky pamětníků…

Celý kraj, tak jako celá země, žil v horečném napětí a v obavách o svůj další osud. Žil v očekávání rychlého a definitivního osvobození, o němž nevěděl, zda přijde z východu nebo ze západu. Proto se nelze divit a již v žádném případě odsuzovat počínání skupinek odvážných, kteří cítili a naplňovali neodbytné nutkání podílet se na konci dlouhého válečného strádání. A jak to tak v Čechách bývá, většinou byli vyzbrojeni jen tímto odhodláním a jistě i nezkrotnou zvědavostí či pocitem "být u toho". Beze zbraní, bez zkušeností a bez znalostí, potřebných pro střet s profesionálním vojskem, které vedly nejenom válečné znalosti, frontové zkušenosti, šesti léty strádání vypěstovaná krutost a naprosto dokonale potlačená lítost, shovívavost k "nepříteli" – ale i strach, obyčejný živočišný strach…

Proto mohlo osmého května odpoledne dojít k velmi smutné a tragické události pod vysílačem Liblice v tzv. Klečkách. Na tomto místě odzbrojovali odvážní lidé z Brodu a okolních vesnic skupinky Němců, jedoucích po státní silnici od Kolína, kteří se chtěli před postupující Rudou Armádou přesunout dále na západ a dostat se tak do zajetí Američanů. Odzbrojování první skupiny proběhlo bez problémů a Němci odjeli směrem do Českého Brodu. Pak přijelo dalších osm aut s vojáky od Kolína, z nichž většinu se podařilo odzbrojit bez problémů, ale pak se náhle rozpoutala střelba od stožáru vysílače, kterou Češi opětovali. K dovršení tragédie se na silnici od Brodu objevila skupina po zuby ozbrojených Němců – Bavoráků, kteří se ke střelbě, pochopitelně na správné straně, přidali. K nim se neočekávaně přidal i dosud neozbrojený zbytek Němců na silnici. Smutné je, že v tu chvíli bylo v Klečkách a jejím okolí plno zvědavců, mužů, žen i dětí – jak jinak. A to se stalo některým osudným. Událost v Klečkách, mnohokráte v minulosti skloňována v různých pádech a také různě vykládána a hodnocena, přinesla smrt celkem 17 lidem (13 na místě zastřelených, 3 zastřeleni na Malechově a jeden podlehl zranění v nemocnici), několika dalším zranění a dalším zhruba šedesáti pak hodiny prožité hrůzy na dvoře gymnázia, kam byli jako pochytaní zajíci odvedení. O jejich osudu nebylo pochyb. Rozlícení Bavoráci, kteří již po cestě zastřelili na Malechově tři z nich, byli nepochybně rozhodnuti ve svém "díle" pokračovat. Jen nenadálý příjezd jedenácti pancéřových amerických aut s parlamentáři, kteří jako na zavolanou projížděli městem od Poděbrad z lázní Velichovky a na základě intervence tehdejšího Revolučního národního výboru byli všichni zajatí propuštěni.

V 19.50 hodin se ozvalo z rozhlasových přijímačů hlášení: "Zpráva České národní rady. Právě odjíždějí českoslovenští parlamentáři do Českého Brodu k projednání bezpodmínečné kapitulace jednotek německé branné moci generála Reimanna. Jedou ve žluté Tatře s dvěma bílými prapory a československou vlajkou. Jsou doprovázeni malým policejním vozem. Československé oddíly zastavte včas palbu."

A tak se i stalo – ve 20.20 hodin přijelo očekávané auto s parlamentáři a doprovodem špalírem jásajících občanů ke gymnáziu, kde byl umístěn štáb generála Reimanna. Skupinu tvořili důstojník čsl. armády na motocyklu, důstojnicí Wehrmachtu v malém voze KDF a dále důstojníci čsl. armády v osobním voze TATRA 87. Za čsl. armádu se jednání zúčastnil generál František Slunečko, aby spolupodepsal dějinný akt další dílčí německé kapitulace. Byli přítomni i členové Revolučního národního výboru – prof. Jaromír Klenka, prof. František Černický, učitel Josef Kovář, Franišek Smrčka a Rudolf Petráň. Německá branná moc měla opustit město ještě v noci a v klidu odjet. Poslední zbytky německých jednotek opustily město 9. května brzy ráno.

Tak to byl konec II. světové války v Českém Brodě.

Karel Boček