Est modus in rebus
certi sunt denique fines
Když jsme jako primáni nastoupili do zdejšího gymnasia, nosili jsme ještě krátké kalhoty, mluvili dětskými hlasy choralistů, nikdo se neholil – a kantoři nám vykali. Správný psychologický záměr, jsi studentem našeho ústavu, chovej se podle toho a pilně se uč. Krátkodobě tato hra pohladila, ale lid studentský brzy našel jiné priority. Nemít reparát, značilo zkažené prázdniny a hlavně ovšem nepropadnout, opakovat rok v jiné třídě a jiném klimatu. Vedle mne usedl obtloustlý blonďák, přistěhoval se z Peček, – Přemysl Fořt. Hned jsme se sblížili, všemu jsme se řehtali, často bezdůvodně, inu radostnost mládí. Přemek měl ohromný smysl pro humor, zvláště pak situační, dar od Boha, lépe se s tím žije. Rychle registroval všechno směšné, vystihl na kantorech i spolužácích typické charakteristiky. Žádnou legraci nepokazil, nikdy nechyběl při jakékoliv třídní akci, u mnohých si mohl připsat autorská práva. Byl proto po zásluze bohatě odměňován třídními, občas i ředitelskými důtkami. Třídní se odbývaly rychle, snadno, často během zápisu do třídní knihy, profesoři věděli své. Ale utrpením a opravdovým trestem byly ty ředitelské. V naší době vládl nadšený pedagog, vlastenec a legionář, předobrý Oldřich Zajíček. Začal důstojným "studenti", zpočátku to šlo, ale jakmile se blížil k poklesku provinivšího se studenta, přidával na hlase, až při finále byl rudý, křičel a gestikuloval. Překonávat nápory smíchu bylo téměř nelidské, pro Přemka zvláště, ale vydržel vždy se zaťatými zuby, aby nám pak pěkně a po svém celou tu scénku přehrál. Kolem 15 let praskla skořápka puberty a z blonďatého cvaldy se najednou vyloupl pěkný vytáhlý mužský s krásným přírodním basem. Brzy byl zařazen jako opora do studentského pěveckého sboru gymnasia. Se zpíváním vlastně již nepřestal, později byl členem proslulého brodského mužského pěveckého sboru AKORD, který se šarmem sobě vlastním řídil dnes již legendární pan učitel Sochor. Repertoár měli bohatý a náročný, byli ozdobou různých oslav a veřejných událostí a také vždy vyprovázeli své členy na poslední cestě. Sbor se rozpadl biologickou cestou, Přemkovi již neměl kdo zazpívat. Ale chce se věřit, že byl zpěvem radostně přivítán alespoň na tom druhém břehu. Pro město škoda, že tu bohatou pěveckou tradici již nikdo neobnovil.
Dalším darovaným talentem bylo kreslení a malování, zpočátku také legrace, karikatury kantorů a spolužáků, později vážnější a nadějné pokusy. Chtěl být profesorem kreslení, všichni jsme mu to přáli i se zvědavostí, jak bude sám reagovat na bujaré projevy studentského veselí. Kreslení byl předmět, kde se nepropadalo, výuka v kreslírně s velkou umývárnou, kde se čistily štětce, kelímky a ostatní barevné projevy. Hodina probíhala většinou tak, že několik skloněných hlav se pokoušelo něco nakreslit, z umývárny hlučela radostná zábava. Jakmile přesáhla únosnou mez, profesor se přiblížil, vše náhle ztichlo, takže uviděl, jak v přeplněné místnosti každý usilovně cídí své malířské nádobíčko. Ale nakonec vše dopadlo jinak, Přemek se oženil a ze studia nebylo nic. Kreslit a malovat na štěstí nepřestal. Léty vyzrával jeho rukopis, maloval portréty, zvířátka a květiny, později přírodní scenérie, hlavně ovšem různé záběry Českého Brodu. Jeho obrazy zdobí veřejné místnosti, a mnohé byty brodských obyvatel i spolužáků, kteří si žádali obrázek jako vzpomínku na studentská léta. Uspořádal řadu zdařilých výstav. Jeho obrazy nabývají na historickém významu, město dnes leckde vypadá již trochu jinak. Věřím, že jejich hodnota bude vzrůstat s postupujícím časem a také veřejnost ocení skutečný přínos pro město a okolí. Přemek byl šťastným malířem, pracoval vždy uvolněně, vybíral si jen náměty, které ho zaujaly a hlavně jen když měl tu opravdovou chuť na malování. Kus pěkného životního období prožil u ochotnického divadla, propadl mu a obětoval snad veškerý svůj volný čas, všestrannými schopnostmi umocnil úspěch asi každého představení. Zbývá ještě jedna překvapivá a citová kapitola jeho života, on, jeden z největších recesistů a podvratných živlů vyžadované kázně, miloval své gymnasium, profesory a spolužáky zvláště. Hned po válce začal svolávat třídní schůzky, tenkrát hodně namáhavě, kde kdo žije, jaké příjmení nosí provdaná kolegyně. Všechny nitky našich dvou tříd se u něho sbíhaly, různé informace, přání, omluvy, v posledních létech i úmrtní oznámení. Zajistil místnost, napsal pozvánky, často s připojenou malůvkou. Sraz byl od nepaměti u Fořtů a pak teprve se celý dav ubíral na určené místo. Nerad dlouho řečnil, ale vždy měl připraveno několik uvítacích vtipných vět. Pečlivě a přísně vybíral režijní poplatek, aby bylo na pohoštění našich profesorů, které všechny živě a srdečně uvítal. Myslím, že vždy se účastnívali všichni, pokud jim zdraví dovolovalo nebo poslali pozdravný dopis. Asi poznali, jak si jich jejich zmoudřelí žáci vážili, ne proto, co nás nenaučili, ale co nám dali do života. Zkrátka, Přemek se stal jakýmsi tátou třídy.
Je obdivuhodné, jak si celý svůj život zachoval svou vnitřní, osobní svobodu, nebyl poplatný nikomu a ničemu, svým talentem pro malování zpívání a komediálnost přinesl prospěch městu, obyvatelstvu a přátelům zvláště. Rozdával veselí a úsměvnou pohodu, každý odcházel s úlevou ve svých každodenních starostech. Takových lidí bylo a bude vždy zapotřebí, lépe se s nimi žije. Až budeme zase stát minutu ticha za ty, kteří odešli do věčného času, naše myšlenky zaletí k Přemkovi s pocitem, že bez něho už žádná slezina nebude jako dříve.
Snad lze za spolužáky končit stručně: Přemku, chybíš nám, děkujeme a nezapomeneme.
MUDr. Jiří Ledeč