MUDr. František Turecký

Lidský hlas je pokládán
za nejdokonalejší nástroj.
Je jím možné bezprostředně
vyjádřit bohatství citů
a prožitků.

Jsou lidé natolik srostlí se svým prostředím, stále užiteční a potřební, takže nikoho nenapadne možnost, že by také mohli odejít z našich životů. Tím větší je pak překvapení, nechce se uvěřit. Až poté si zvolna uvědomujeme rozsah ztráty, hodnotu osobnosti, zásluhy, někdy i pocit dluhu.
Asi tak nějak zapůsobila zpráva o nečekaném odchodu Dr. Františka Tureckého.

Byl složitou a jaksi podvojnou osobností, mísilo se zanícení pro medicínu s akcentovaným smyslem pro povinnost a zodpovědnost s láskou k hudbě, zpěvu a umění vůbec. Pro lékaře ideální kombinace s profitem u obou zaměření i pro formování a vyzrávání osobnosti. Většina z nás to chápe jako tvrdou profesionální povinnost s odlehčením a potřebou relaxací ve sféře uměleckého projevu. Jenže u Dr. Tureckého byly oba úseky rovnocenné, vyžadovaly plného celoživotního nasazení. Tajemství, jak sloužit dvěma pánům spočívalo patrně v neuvěřitelné vnitřní kázni a vytrvalosti. Nikdy a ničím se nedal odklonit z pevně naplánovaného času. K té kázni – jistě povahový rys, také ovšem vliv prostředí v němž vyrůstal. Jeho otec byl totiž důstojníkem z povolání a jak bývalo normálním jevem, žil dle příkazu v různých částech československého světa. A tak se stalo, že František spatřil světlo světa v Bratislavě, v Malackách chodil do obecné školy, v Moravské Třebové studoval až do kvarty na vojenském reálném gymnasiu. Existují i fotografie studentíka v uniformě. Vyšší gymnasium ukončil již v Českém Brodě maturitou na sklonku války v r. 1944. Po válce se dle svých tužeb zapisuje na medicinu v Praze. Po promoci to zase nemá snadné, je přidělen do východočeského kraje, nakonec pak do Náchoda. Tenkráte jakási komise, dle záhadného klíče umísťovala absolventy do různých míst. Sám jsem se během vojenské služby setkal se svými fakultními kolegy třeba v Kežmaroku nebo v Humenném, kde jedinou zářnou devizou bylo dostat se kamkoliv do Čech.

Ale Náchod mu naplňuje studentský sen, věnovat se dětskému lékařství. Díky své pracovitosti a píli získává mnoho zkušeností, znalostí, také atestaci z pediatrie a dosahuje funkce zástupce primáře. A tak nakonec přes různé peripetie přichází přes Kolín konečně do Českého Brodu, kde má rodinu. Po zrušení českobrodského okresu a reorganizaci zdravotnických služeb stává se v r. 1960 vedoucím pediatrem v našem regionu. Na toto místo přichází, dobře připraven, již s jasnou a náročnou koncepcí budoucího obrazu péče o děti. Zde je třeba malého odbočení do historie českobrodského zdravotnictví. Od založení nemocnice 1905 primářem Dr. Polákem, se stále vyskytují nadšení lidé, kteří nezištně, obětavě, bez ohledu na čas a lidské síly, strhují svým příkladem spolupracovníky a posunují vývoj k vyšším metám. Do r. 1952 se o děti starají praktičtí lékaři. Pak přichází pionýr pediatrie u nás Dr. Rudolf Svoboda. Přejímá zatím nejdůležitější, péči o novorozence, děti do 1 roku, léčebnou péči do 3 let. Postupně získává místo pro další dva pediatry. Samozřejmě nemůže zvládnout celý obor, ale vytváří pevné základy pro své následovníky. Také tento muž se zapsal do historie brodského zdravotnictví. Ihned po nástupu do funkce začíná plánovitě a po etapách – jak jinak lze u něho předpokládat – vytvářet členitý obor. Začíná rozšířením a adaptací novorozeneckého oddělení, jehož se stává primářem, vytváří si zaškolený tým a časem se novorozenecké oddělení stává bezpečnou etapou. Vyškolí se v problematice diagnostiky drobných pohybových a psychických odchylek novorozence, odborně se tomu říká "hodnocení a stimulace psychomotorického vývoje." Neškolený pediatr je nepozná. Nepoznané a neléčené změny mohou výrazně ovlivnit budoucí vývoj, ovšem cílenou rehabilitací je v této fázi definitivně odstranit. A hned se nabízí ochotná sestra Mukařovská z Kostelce, zaškolí se a provádí potřebnou léčbu. Lze jen doplnit, že není třeba nákladná technika "jen" potřebné znalosti a zkušenosti. Zjišťování různých vývojových deficiencí vede zákonitě k realizaci rizikové poradny, zakládá se u nás jako první v kraji. Nemohu se nezmínit o dětské kardiologii – vrozené vady se musí diagnostikovat co nejdříve, objevují se možnosti včasné operační korekce. Také zde pilný František studuje a absolvuje odborné školení, jeho znalosti jsou obdivuhodné a neunikne žádné postižené děcko. Postupně rozšiřuje péči i na předškolní, školní a dorostový věk a tak již v r. 1971 dosahuje cílových hodnot – komplexního zajištění dětí do 15 let, v prevenci, kurativě i návštěvní službě. Naplňuje ideální představy s nimiž vstoupil na jeviště brodské pediatrie. Zúročení té letité mravenčí píle se šťastně navršuje v r. 1984. Zásluhou ředitele Dr. Zycha se slavnostně otevírá nově postavené dětské oddělení polikliniky, dobře provozně členěné s dostatečnými prostorami pro veškerou pediatrickou činnost. V lednu 1987 v plné síle a uspokojení nad dokončeným životním dílem se překvapivě rozhodl ukončit svou lékařskou kariéru a přenést těžiště svých zájmů do Lidové školy umění na výuku dětí ve zpěvu. A tím i my se přesouváme do oblasti jeho kulturních a uměleckých zájmů. Nepochybně zakódovaný vztah k hudbě se projevoval od dětství. Začal chodit "do houslí", později se učil i na klavír. Rád a dobře zpíval, vystupoval v různých dětských a studentských sborech. Zní skoro neuvěřitelně, že v době plného profesionálního nasazení dokázal jezdit k prof. Berlíkovi z pražské konzervatoře na studium zpěvu. Je známo, že po celou dobu plnil pečlivě zadané úkoly domácí pílí. Jako sólový zpěvák začal vystupovat veřejně na různých koncertech. Do paměti se zapsaly pěvecké večery "Medici cantantes" soubor vokálních sólistů-lékařů, kteří s hodnotným programem vystupovali opakovaně v Brodě i jiných městech. Současně uplatnil i své houslové schopnosti při různých příležitostech, obzvláště rád pak v komorním orchestru LŠU. Z vnitřní potřeby inklinoval i k psychologii umění a hudby zvláště. U Františka bylo samozřejmé, že po odchodu z mediciny zacílil své pěvecké zkušenosti na výuku dětí ve zpěvu se stejným zaujetím, důkladně a naplno. Své dlouholeté zkušenosti si nenechal pro sebe, využil jich k napsání učebnice dětského zpěvu, kde promísil prvky pedagogické, psychologické s medicínskými, pediatr se nakonec nezapřel. Cílem měla být správná výuka, aby se hlasové ústrojí vyvíjelo do budoucna zdárně a nepoškodilo se nevhodnou a ctižádostivou metodikou. Alespoň tak mi to jednou vysvětloval. Zda a kdy tato unikátní publikace vyjde, nikdo neví. Zatím čeká trpělivě v nakladatelství na svůj osud. Je spravedlivé dodat, že tak dobře naplněný život by asi nebyl možný bez rodinného zázemí, které chápalo významnost jeho počínání, dodávalo časové možnosti a podmínky pro tak záslužnou a společensky prospěšnou činnost. Nabízí se i otázka, zda, kdy a jak bude nahraditelný pro jeho zpěváčky, které tak nečekaně opustil. Je každý nahraditelný, jak se obecně říká? Škatulkově jistě ano, jedno jméno zmizí a bude vepsáno jiné. Kéž by to byl někdo tak vzdělaný, zkušený a soustředěný na své poslání. Lze tedy jen zakončit – čest, úcta a poděkování za Tvůj život.

MUDr. Jiří Ledeč