To sám nevím. S  problematikou České republiky jsem se však seznamoval postupně, především od návštěvy Svatého Otce na Velehradě v  roce 1995. Později vydal ThDr. T. Fitych knihu o stavu církve v  ČR, v níž podrobně popsal situaci v  každé diecézi. Myslím si, že to bylo Boží vedení, že jsem se rozhodl pro pražskou arcidiecézi a jsem za to Bohu vděčný. Na druhou stranu jsem jen člověk církve a kdykoliv mě biskup požádá o změnu místa či státu, jsem schopen za 40 minut se sbalit a jít…

Samozřejmě. Současná doba vyžaduje odpovědi na otázky, které nám klade člověk a svět. I kněz se vzdělává – různými formami. I mně – s  Boží pomocí a z  Boží prozřetelnosti bylo dáno, že mohu studovat na univerzitě v  Opoli teologii – konkrétně ekumenismus.

Jakkoliv se říká, že polská a česká řeč jsou si blízké, přiznám se, že začátky v  tomto ohledu nebyly jednoduché. Přišel jsem bez jakékoliv jazykové znalosti a po dvou měsících intenzivní přípravy jsem byl pověřen vedením českobrodské farnosti. Snažil jsem se všemu porozumět a nejlepší školou byla každodenní jednání, jak osobní, tak telefonem. Tak se rozšiřovala moje slovní zásoba, i dorozumění se zlepšovalo. Pochopitelně v  okamžiku, kdy jsem se měl okamžitě o něčem rozhodnout, vyžádal jsem si lhůtu na rozmyšlenou a všechno si ověřoval. Snažil jsem se dělat minimum chyb i v  písemném projevu.

Narodil jsem se a vyrostl v  jihovýchodní části Polska, poblíž města Rzeszow, ve vesnici Gwoznica Gorna.

Občas se mi zasteskne. Ovšem uvědomuji si, že jsem se pro tuto cestu jednou rozhodl a to obnáší své klady i zápory. Určitým záporem je sice velká vzdálenost a omezený kontakt s  mými blízkými, ale určitě je to lepší, než kdybych působil, řekněme, v  Africe! Na druhou stranu - když mi daleko v  Polsku umíral tatínek a já se to dozvěděl po telefonu, měl jsem tady právě setkání se skupinou seniorů. V  tom nejtěžším okamžiku životní tísně mi právě oni, aniž by to tušili, byli oporou.

To bychom se museli vrátit ke kořenům. Podíváme-li se na historický vývoj, Polsku se vyhnuly náboženské války. Ani doba husitství a období reformace situaci v  katolické církvi příliš neovlivnily. A to působilo i na život společnosti a rodin. Možná je to také mentalitou.

Netroufám si to srovnávat. Jde o odlišné situace, jiné podmínky, v  nichž lidé vyrůstali. To, co museli Češi prožít za totality, v  Polsku nebylo. Tam i za totality byla katolická církev garantem svobody, totalitnímu systému byla opozičním partnerem, jednala i z  pozice síly, neboť měla za sebou národ. Ovšem problém víry a identifikace se s  církví se týká každého člověka jednotlivě.

Ano, a národy na to mají právo. Mají i své místo v  církvi. Každý národ, se svými ctnostmi i nectnostmi, naplňuje křesťanství tak jak to umí a jak to zvládá.

Když se mě někdo na tohle ptá, odpovídám: zapojených do života farnosti je kolem 150 farníků. Jak řekl letos papež Benedikt XVI. v  proslovu k  českým a moravským biskupům na závěr vizity "ad limina" v  Římě, v  české i celoevropské společnosti začíná fungovat fenomén "anonymní víry." To je jakési individuální křesťanství, které se neidentifikuje s  konkrétní církví, což se projevilo i při posledním sčítání lidu. Většina lidí, když se jich zeptáte vážně, řekne, že věří. Možná to neumějí specifikovat. Ale ten vztah k  absolutnu, k  té nadpřirozené skutečnosti, tu je. Za ně také se modlím a sloužím mši sv. aby Bůh jim požehnal a zjevil svou tvář.

Jsou to ti, kteří hledají.

Dle sčítání z 18. dubna 2004: 14% ve věku 0-18 let , 45% ve věku 19-60 let, 41% ve věku 61-100 let. Zajímavým specifikem naší farnosti – a to neříkám jen za sebe, ale konstatoval to i pan biskup při vizitaci u nás – je fakt, že mší svatých se účastní mladé rodiny. Je to základ a budoucnost farnosti. A – samozřejmě – radost je z  dětí, jejichž počet také vzrůstá.

Myslím si, že ne. Po roce 1989 se mnoho katolíků vrátilo k  církvi, protože očekávali, že církev jim pomůže vyřešit jejich problémy. Zapomněli, že církev jsou právě ti lidé, kteří jsou v  kostele, a jsou to lidé, kteří prošli stejným osudem jako oni sami. Byli zklamaní, protože něco očekávali, aniž by pochopili, že to oni by měli přispět k  tomu, aby všichni společně začali dané problémy řešit. A tak zase odešli.

V  rámci pastoračního programu jsme prožívali rok eucharistie, což je svátost nazývající se mše svatá, které my – katolíci – jsme povinni se účastnit, protože to je pro nás základ společenství. A protože vývoj liturgie trvá po staletí a tisíciletí, dnešní člověk si často neuvědomuje, co ta prastará symbolika znamená. Této problematice jsme se věnovali celý rok. Téma pro každý rok nám ukládá biskup. Samozřejmě však v  mých promluvách reaguji také na konkrétní situace, a to z  pohledu Bible. Smyslem kázání je slyšet Boží slovo aplikované na náš život, na život rodin, žijících tady v  Českém Brodě.

To souvisí s  řešením problémů katolické církve. Reorganizací farnosti jsme se připojili k  reformám, probíhajícím v  celé západní Evropě. Je nutno vypořádat se s  majetkem, s  úbytkem kněží a klesajícím počtem věřících. Mám na starost sedm kostelů a od 1.1. se k  nám připojily ještě Kounice, Bříství a Poříčany. Sloužím mše v  Českém Brodě, Přistoupimi, Lstiboři, Bylanech a Tismicích. V  některých kostelích bude mše – s  pomocí P. Mrtvého a P. Neugebauera – sloužena střídavě, přičemž centrem pastorace vždy bude Český Brod.

Církev může fungovat jenom na základě společenství. Mým úkolem je dát lidem příležitost setkávat se, učit se vzájemné podpoře a lásce. Pracujeme v  sedmi skupinách, zahrnujících seniory i děti, rodiny i mládež. Dalším úkolem je oslovit veřejnost, dostat se z  toho ghetta, kam církev dostal totalitní systém. Chceme, aby kostely byly otevřené, aby tyto prostory byly využívány ke koncertům a daly tak lidem příležitost ke kulturnímu zážitku. Chtěl bych připomenout dávnou tradici, kdy i na vsi kostel a škola bývaly jádrem, dávajícím společnosti život. Letos v  květnu by se měl u příležitosti výročí 870 let od posvěcení kostela sv. Gotharda a v  rámci gothardovských poutí uskutečnit týden křesťanské kultury v  Českém Brodě. Poslední taková událost proběhla v  roce 1936. Z  dokumentace víme, jak ten týden vypadal a na to chceme navázat. Počítáme se spoluprací Města Český Brod, MKIC a také Církve českobratrské evangelické.

Především nelze terorismus spojovat s  náboženstvím. Každá náboženská cesta vede k  Bohu, každá jiným způsobem. Také islám ve svých základech vede k  Bohu, terorismus není jeho produktem. Jde o úzkou skupinu lidí, využívající náboženství ke svým účelům. Vysocí představitelé islámu se od terorismu distancovali. V  rámci každého náboženství se najde taková skupina, prosazující svůj fundamentalismus. S  terorismem je nutno bojovat, ale bude to dlouhá cesta. Nemáme model, a podívejme se, jak dlouho trval boj s  totalitním režimem a jak hluboce to lidi poznamenalo. Kromě toho, s  problémem terorismu souvisí i problém hladu ve světě, AIDS… atd.

Jednoznačně dobro. Zlo je hlasité, zjevné. Zlo prohraje. Dobro je nenápadné, nachází se v  srdci člověka. Je vždy jakoby uvnitř. Je to jedno ze znamení Pána Boha.

Víra je milost. To není záležitost člověka ve smyslu že si ji sám najde a tím něco získá. Např. v  buddhismu veškeré snažení spočívá ve snaze naučit se techniku meditace a tak se otevřít té energii – Bohu. Pro křesťany víra znamená dialog. Bůh je pro nás partnerem a záleží mu na každém z  nás. Dal člověku svobodnou vůli, můžeme se rozhodnout, zda jeho nabídku přijmeme. Pokud ano, dostáváme se k  dialogu a to nám pomáhá řešit problémy našeho života. Základem křesťanství je osobní setkání s  Bohem.

Snažím se lidem v  rámci svých možností pomoci ve všem, co je trápí. Už jsem sháněl opraváře, nábytek, poskytl přechodný azyl psovi, jemuž onemocněl pán, zajišťoval jsem odvoz do nemocnice, k  lékaři, atd., dokonce jsem, bohužel neúspěšně, sháněl králíkárnu… Už v  roce 2001 jsem řekl v  rozhlase Regina, že smyslem mého působení ve farnosti českobrodské je především člověk a jedním ze způsobů komunikace je otevřená fara. Kdo chce, může přijít – nezáleží na příslušnosti k  církvi. Na základě toho pořadu přijel jeden pán z  Kolína. Pili jsme čaj a já se snažil rozhovorem dosáhnout jádra jeho problému. On se však přiznal, že mě jen chtěl vyzkoušet, zda to, co jsem řekl do rozhlasu, je pravda…

Jiný příklad: před třemi lety jsem na Štědrý den vařil polévku a pak jsem ji odnesl jednomu osamělému člověku – ležel v  posteli s  horečkou a neměl nikoho, kdo by mu podal sklenici vody. Štědrý večer jsem prožil u jeho postele. Když jsem před půlnoční mší od něj odcházel, řekl mi jediné slovo: děkuji. To jsou okamžiky, kdy člověk ví, že jeho práce má smysl. A to je to dobro, na které jste se ptala – ne na televizních obrazovkách, ne někde na ulicích – ale v  srdcích.

Abych se nějak přinutil k  pohybu, v  zimním období lyžuji, v  letním jezdím na kole. Kvůli studiu čtu hlavně odbornou literaturu o ekumenismu a evropské integraci, ale rád si přečtu i něco jiného, naposledy to byl příběh německého vojáka v  ruském zajetí – "Toho dne" od D. Cramera. Z  české hudby mám rád muzikály, z  vážné třeba Vivaldiho.

Svět je dán skrze Boha člověku, aby v  něm hospodařil a zvládal své úkoly – aby byl obrazem Boha zde na Zemi, aby panoval nad celou Zemí, aby naplnil celou Zemi. Jak my lidé ty Boží úkoly naplňujeme, vidíme. Vývoji civilizace se nevyhneme a tak bude zákonitě docházet k  další devastaci prostředí. Zároveň ale vidíme úsilí lidí reagovat na to ekologicky. Je to zase boj dobra se zlem. Nelze generalizovat, že civilizace je zlá; je to vývoj a já věřím v  Boží prozřetelnost. Pán Bůh nad námi drží ochrannou ruku a nedopustí nejhorší. Jsem optimista.

Smlouva podepsaná s  arcibiskupem pražským platí do r. 2008. Co bude pak se mnou – zda zůstanu tady, vrátím se do Polska nebo odjedu jinam, o tom rozhodne biskup rzeszovský. Udělali jsme tu kus práce, ale nechtěl bych, aby ta činnost byla spojena jen s  mou osobou. Přijde-li můj nástupce, společenství ho přijme a budou pokračovat v  práci.

Bylo mně stejně líto opustit Polsko – je to kříž, který si nesu. Je to bitva, nepřetržitá služba a škola života. Nemám rodinu – mou rodinou je církev. Žiji a pracuji pro tuto farnost s  plným nasazením, ale až přijde okamžik rozloučení, půjdu dál, kde na mě také budou čekat. Nežiju minulostí – svůj dluh vděčnosti, ten závazek – naplňuji tady a odejdu-li, budu ho plnit tam.

Především děkuji Městu Český Brod za vstřícný přístup k  plánované opravě kostela sv. Gotharda a doufám, že naše spolupráce bude zdárně pokračovat. Všem občanům přeji hodně štěstí a Božího požehnání, na životni cestě ať nás doprovází naděje a láska.